JE TU NOVÝ SERIÁL SLOU GOALS
SKORO BYCH TU MOHLA POUŽÍT SLAVNÉ MOTTO STAVEBNÍHO SPOŘENÍ S LIŠKOU: NA TĚCHTO ZÁKLADECH MŮŽETE STAVĚT!
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje. To je pro nás pro všechny těžké, protože starat se o prblémy ostatních je o tolik snazší. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje. To je pro nás pro všechny těžké, protože starat se o prblémy ostatních je o tolik snazší. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
#15 Úspěchy
Definovat si úspěch byla jedna z prvních kapitol letošního seriálu. Záhadně jsem teď - začátkem července - zjistila, že se nepovažuju za úspěšného člověka. Považuju za úplně normálního člověka. A to je v pořádku, tomu se říká pokora. A jsme si tu všichni rovni.
Ale já, ze strachu, abych se snad moc nevytahovala, abych se moc nepředváděla, aby se ze mě nestala nějaká namyšlená nána, aby mě někdo neodsoudil, aby mě někdo neodmítnul proto, že se moc vychloubám nebo prostě jen proto, že jsem NĚCO udělala…. (ano, jsou to věty, které jsem poslouchala v dětství a které se mi vytetovaly do mozku tak hluboko, že ještě ve třiatřiceti letech mě ovládají).
A tak jsem se až do středečního večera bála přiznat si, že jsem úspěšná, a vůbec jsem o tom nevěděla. Všechno, co jsem dokázala, jsem házela za hlavu s tím, že to nic není. Že to dokáže každý. Kariéra ve třech zemích, plynulá znalost tří jazyků, MBA s vyznamenáním, Forbes 30 pod 30, DVTV, TEDx, třináct sezón SLOU DAYS, pět let soutěže S Brand, mnoho konferencí, od pětadvaceti let učení na školách doma, v Paříži i v Bratislavě (první přednášky byly na Karlovce a UMPRUM), jedna dcera, tři knihy mě zadané dvěma největšími nakladatelstvími v Česku, nespočet rozhovorů v předních médiích a dvě obálky časopisů. Jeden vydaný časopis a véééélký podnikatelský průšvih, který jsem ale přežila! A to nepočítám mnoho úspěchů v osobním životě. Úspěchů ve smyslu vystoupení ze své komfortní zóny. Říct něco, co se možná nebude ostatním líbit. Zariskovat a poslat do pr**** lidi, na kterých jsme v různých oblastech závislí, ale kteří nás s úsměvem na rtech vysávají. Úspěchy, které znamenaly zariskovat a pustit všechny možné jistoty.
A já nic z toho nebyla schopná vnímat jako úspěch. Nic. Hlavou mi znělo mnoho vět lidí, se kterými jsem se v minulosti stýkala, o tom, že uspět v mé rodné zemi se nepočítá, že dokonce ani má studia se nepočítají, protože jsem nevystudovala ty nejlepší školy na světě. Že dokud nedokážu něco na mezinárodní scéně, nejsem úspěšná. Ať si o sobě moc nemyslím, že jsem dokázala nic.
Až ve středu večer mě na tyhle myšlenkové vzorce neupozornil kouzelník. Tak říkám mému aktuálnímu průvodci po mé vnitřní krajině.
“Pokud podceňuješ to, co jsi dokázala v Česku, znehodnocuješ tak celou svou zemi i sebe a bude pro tebe o to těžší uspět v zahraničí. Ale pokud uznáš, že jsi ve své zemi úspěšná, pozdvihneš tím celý svůj národ.”
Není to krásné? A tak od středečního večera brečím dojetím nad tím, co všechno jsem dokázala a z jak úžasné země pocházím. Zvláštní, že pocit úspěchu nepřišel po další konferenci nebo dalším článku v médiích nebo další sezóně SLOU DAYS, ale po terapii.
Děkuji za své kořeny a těším se, že si najdu nějaké knížky o módních salonech první republiky, kdy Praha a Paříž byly módní metropole. Jedna jako druhá. A co se týče módní revoluce, troufám si tvrdit, že máme v České republice aktuálně náskok.
Definovat si úspěch byla jedna z prvních kapitol letošního seriálu. Záhadně jsem teď - začátkem července - zjistila, že se nepovažuju za úspěšného člověka. Považuju za úplně normálního člověka. A to je v pořádku, tomu se říká pokora. A jsme si tu všichni rovni.
Ale já, ze strachu, abych se snad moc nevytahovala, abych se moc nepředváděla, aby se ze mě nestala nějaká namyšlená nána, aby mě někdo neodsoudil, aby mě někdo neodmítnul proto, že se moc vychloubám nebo prostě jen proto, že jsem NĚCO udělala…. (ano, jsou to věty, které jsem poslouchala v dětství a které se mi vytetovaly do mozku tak hluboko, že ještě ve třiatřiceti letech mě ovládají).
A tak jsem se až do středečního večera bála přiznat si, že jsem úspěšná, a vůbec jsem o tom nevěděla. Všechno, co jsem dokázala, jsem házela za hlavu s tím, že to nic není. Že to dokáže každý. Kariéra ve třech zemích, plynulá znalost tří jazyků, MBA s vyznamenáním, Forbes 30 pod 30, DVTV, TEDx, třináct sezón SLOU DAYS, pět let soutěže S Brand, mnoho konferencí, od pětadvaceti let učení na školách doma, v Paříži i v Bratislavě (první přednášky byly na Karlovce a UMPRUM), jedna dcera, tři knihy mě zadané dvěma největšími nakladatelstvími v Česku, nespočet rozhovorů v předních médiích a dvě obálky časopisů. Jeden vydaný časopis a véééélký podnikatelský průšvih, který jsem ale přežila! A to nepočítám mnoho úspěchů v osobním životě. Úspěchů ve smyslu vystoupení ze své komfortní zóny. Říct něco, co se možná nebude ostatním líbit. Zariskovat a poslat do pr**** lidi, na kterých jsme v různých oblastech závislí, ale kteří nás s úsměvem na rtech vysávají. Úspěchy, které znamenaly zariskovat a pustit všechny možné jistoty.
A já nic z toho nebyla schopná vnímat jako úspěch. Nic. Hlavou mi znělo mnoho vět lidí, se kterými jsem se v minulosti stýkala, o tom, že uspět v mé rodné zemi se nepočítá, že dokonce ani má studia se nepočítají, protože jsem nevystudovala ty nejlepší školy na světě. Že dokud nedokážu něco na mezinárodní scéně, nejsem úspěšná. Ať si o sobě moc nemyslím, že jsem dokázala nic.
Až ve středu večer mě na tyhle myšlenkové vzorce neupozornil kouzelník. Tak říkám mému aktuálnímu průvodci po mé vnitřní krajině.
“Pokud podceňuješ to, co jsi dokázala v Česku, znehodnocuješ tak celou svou zemi i sebe a bude pro tebe o to těžší uspět v zahraničí. Ale pokud uznáš, že jsi ve své zemi úspěšná, pozdvihneš tím celý svůj národ.”
Není to krásné? A tak od středečního večera brečím dojetím nad tím, co všechno jsem dokázala a z jak úžasné země pocházím. Zvláštní, že pocit úspěchu nepřišel po další konferenci nebo dalším článku v médiích nebo další sezóně SLOU DAYS, ale po terapii.
Děkuji za své kořeny a těším se, že si najdu nějaké knížky o módních salonech první republiky, kdy Praha a Paříž byly módní metropole. Jedna jako druhá. A co se týče módní revoluce, troufám si tvrdit, že máme v České republice aktuálně náskok.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
BLOG KAMILY B. BOUDOVÉ
|
SLOU partneři
|
|
|
|
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI
|
PARTNEŘI SOUTĚŽE S BRAND
|
© Kamila Boudová 2015-2019
ICO: 02914701