JE TU NOVÝ SERIÁL SLOU GOALS
SKORO BYCH TU MOHLA POUŽÍT SLAVNÉ MOTTO STAVEBNÍHO SPOŘENÍ S LIŠKOU: NA TĚCHTO ZÁKLADECH MŮŽETE STAVĚT!
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje. To je pro nás pro všechny těžké, protože starat se o prblémy ostatních je o tolik snazší. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje. To je pro nás pro všechny těžké, protože starat se o prblémy ostatních je o tolik snazší. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
#14 Lepší Kamila
Nevím, zda máme všichni takovou touhu se zlepšovat, jakou nesu v sobě já. Ale každý z nás hledá náplast na nepříjemné pocity. A to, jak se jim stavíme určuje, zda skrze své problémy a nepříjemné pocity rosteme, nebo si způsobujeme další a další životní komplikace.
Když se nad tím zamyslíte, je to zvláštní. Náš systém rozděluje pocity na příjemné a nepříjemné. Bolest a blaho. Smutek a radost. A jedny z toho jsou nežádoucí a ty druhé žádoucí. Zahánění negativních pocitů a hledání blaženosti je náš přirozený instinkt. Ani se nepozastavíme nad tím, co pro nás bolest má. Jestli třeba také není k něčemu dobrá. Jestli jí nemůžeme v našich životech přijmout a použít. Automaticky začneme hledat, jak se jí zbavit. A tato civilizace přišla na spoustu způsobů, jak na to. Fyzickou bolest, no vlastně i tu emoční, snadno vyřešíme slupnutím nějaké pilulky! Pokud naše bolest není nesnesitelná do této míry, můžeme na ní zapomenout třeba tím, že otevřeme sociální sítě a trochu si zaskrolujeme. Můžeme si zapnout seriál! Jít si něco koupit! A oblíbená strategie mnoha žen: můžeme jít něco sežrat. Zaplnit vnitřní prázdnotu. Zajíst bolest, aby nám pak bylo o to hůř.
Přitom právě bolest je cesta ke svobodě a k růstu. A svoboda a růst jsou dva zaručené návody na štěstí a naplněný život. Skrze bolest můžeme dospět a o tom život asi je. Dospět. Vyzrát. Abychom mohli jít příkladem. Abychom mohli dětem ukázat, jak vytvořit šťastný a naplněný život a ne jak si stěžovat, jak zajídat, zapíjet a jinak zahánět nepříjemné pocity. Ale mysl nechce. Mysl nás drží v komfortu. Smrádek, ale teplíčko. Radši opatrně našlapovat kolem všech našich problémů, než se jim postavit, přiznat si je a vyřešit. To by totiž mohlo všechno nabourat. To bychom mohli o všechno přijít. Ale přesně o tom podle mě život je.
A tak rostu, zraju a dospívám. A nabourala jsem v mém životě v posledních letech všechno. Opustila jsem otce mé dcery, zbavila jsem se statusu dcery mých vlastních rodičů, odešla jsem z práce, vrátila jsem se do školy. A nikdy jsem nebyla šťastnější. Nikdy jsem nebyla svobodnější a nikdy jsem nerostla tak rychle, jako od ledna tohoto roku.
Po osmi letech plných knih o osobním rozvoji a nespočtu hodin u různých terapeutů jsem se dostala do fáze, kdy si zvládnu ty problémy v hlavě vyřešit sama. Zůstat se svou bolestí sama. Prožít jí, zanalyzovat jí, prohlásit jí za nelegitimní a propustit ji ze systému. Odolat nutkání otevřít lednici nebo zavolat kamarádce. Naučila jsem se být se svou bolestí sama. Cítit se opuštěná a nechtěná. Cítit se neschopná a horší než všichni, kdo na tomto světě jsou. Sedět tiše a plakat, že mě tohle vůbec napadá, když jsem přeci člověk! Dokonalá bytost! Po osmi letech přichází nová éra, kdy s kouči a s průvodci po mé vnitřní krajině neřeším škody napáchané na mé psychice v minulosti, ale naplnění mého potenciálu v budoucnu. Ono je to vlastně prašť jako uhoď, protože to, co nám brání žít náš potenciál naplno jsou ty programy, které jsme do sebe nevědomky nasákli, když jsme byli děti.
Nevím, zda máme všichni takovou touhu se zlepšovat, jakou nesu v sobě já. Ale každý z nás hledá náplast na nepříjemné pocity. A to, jak se jim stavíme určuje, zda skrze své problémy a nepříjemné pocity rosteme, nebo si způsobujeme další a další životní komplikace.
Když se nad tím zamyslíte, je to zvláštní. Náš systém rozděluje pocity na příjemné a nepříjemné. Bolest a blaho. Smutek a radost. A jedny z toho jsou nežádoucí a ty druhé žádoucí. Zahánění negativních pocitů a hledání blaženosti je náš přirozený instinkt. Ani se nepozastavíme nad tím, co pro nás bolest má. Jestli třeba také není k něčemu dobrá. Jestli jí nemůžeme v našich životech přijmout a použít. Automaticky začneme hledat, jak se jí zbavit. A tato civilizace přišla na spoustu způsobů, jak na to. Fyzickou bolest, no vlastně i tu emoční, snadno vyřešíme slupnutím nějaké pilulky! Pokud naše bolest není nesnesitelná do této míry, můžeme na ní zapomenout třeba tím, že otevřeme sociální sítě a trochu si zaskrolujeme. Můžeme si zapnout seriál! Jít si něco koupit! A oblíbená strategie mnoha žen: můžeme jít něco sežrat. Zaplnit vnitřní prázdnotu. Zajíst bolest, aby nám pak bylo o to hůř.
Přitom právě bolest je cesta ke svobodě a k růstu. A svoboda a růst jsou dva zaručené návody na štěstí a naplněný život. Skrze bolest můžeme dospět a o tom život asi je. Dospět. Vyzrát. Abychom mohli jít příkladem. Abychom mohli dětem ukázat, jak vytvořit šťastný a naplněný život a ne jak si stěžovat, jak zajídat, zapíjet a jinak zahánět nepříjemné pocity. Ale mysl nechce. Mysl nás drží v komfortu. Smrádek, ale teplíčko. Radši opatrně našlapovat kolem všech našich problémů, než se jim postavit, přiznat si je a vyřešit. To by totiž mohlo všechno nabourat. To bychom mohli o všechno přijít. Ale přesně o tom podle mě život je.
A tak rostu, zraju a dospívám. A nabourala jsem v mém životě v posledních letech všechno. Opustila jsem otce mé dcery, zbavila jsem se statusu dcery mých vlastních rodičů, odešla jsem z práce, vrátila jsem se do školy. A nikdy jsem nebyla šťastnější. Nikdy jsem nebyla svobodnější a nikdy jsem nerostla tak rychle, jako od ledna tohoto roku.
Po osmi letech plných knih o osobním rozvoji a nespočtu hodin u různých terapeutů jsem se dostala do fáze, kdy si zvládnu ty problémy v hlavě vyřešit sama. Zůstat se svou bolestí sama. Prožít jí, zanalyzovat jí, prohlásit jí za nelegitimní a propustit ji ze systému. Odolat nutkání otevřít lednici nebo zavolat kamarádce. Naučila jsem se být se svou bolestí sama. Cítit se opuštěná a nechtěná. Cítit se neschopná a horší než všichni, kdo na tomto světě jsou. Sedět tiše a plakat, že mě tohle vůbec napadá, když jsem přeci člověk! Dokonalá bytost! Po osmi letech přichází nová éra, kdy s kouči a s průvodci po mé vnitřní krajině neřeším škody napáchané na mé psychice v minulosti, ale naplnění mého potenciálu v budoucnu. Ono je to vlastně prašť jako uhoď, protože to, co nám brání žít náš potenciál naplno jsou ty programy, které jsme do sebe nevědomky nasákli, když jsme byli děti.
TIPY
#1 DISCIPLÍNA A 5 AM CLUB
Po tom, co jsem v lednu vyhořela, jsem prožila několik měsíců, kdy jsem byla pořád hodně unavená. Dala jsem výpověď v práci a strašně jsem se bála, že se už nikdy nenahodím. Že nemám energii, že nemám disciplínu. Že to nedám. Že nebudu mít na nájem, že příjdu o byt a o dceru. Tak jsem začala denně cvičit 10 minut jógu po ránu. Abych si dokázala, že mám disciplínu. Abych v sobě našla důvěru v sebe. Dnes je to 96 dní, co jsem začala. Má ranní desetiminutovka se protáhla asi na hodinku, kdy běhám, cvičím a protahuji svaly. A pomalu se vracím do 5 AM CLUB, jak říkám zvyku vstávat v 5 ráno, vytáhnout kecky a vypadnout. Pokud chcete také vstávat v 5 ráno, abyste si život o to víc užili, mrkněte na video od Robina Sharmy. |
#2 SÍLA ŽEN
Naučit se ovládat svou mysl a tím i své emoce, se dá přes fyzické utrpení. Mluví o tom hodně David Goggins, kterého jsem tu zmiňovala v jednom z minulých příspěvků. Běžte běhat desítky kilometrů v mrazu nebo v poušti. Přihlaste se na nejvostřejší vojenský výcvik a ono vás to zocelí. A to bych přála všem mužům, ale my, ženy, to máme hozené trochu jinak. My můžeme sílit právě tím, že neucukneme z těch emocí. Že to vydržíme. Že se rozpláčeme, že začneme třeba i řvát. (Já pláču a řvu skoro denně.) Že dokážeme unést ty těžké emoce, ublížení a ponížení, které v sobě všechny máme. Že to dokážeme propustit, že dokážeme odpustit. A zvednout se z podlahy o to silnější. |
BLOG KAMILY B. BOUDOVÉ
|
SLOU partneři
© Kamila Boudová 2015-2022
ICO: 02914701
© Kamila Boudová 2015-2022
ICO: 02914701