Narodila se na apríla a jak sama říká, i její paličatost naprosto odpovídá znamení berana. Když má nějakou představu, jde za ní stůj, co stůj, i kdyby to nemělo dopadnout dobře. Přesto je to vlastně ta nejlepší vlastnost pro módní návrhářku. Romantiku od téhle branže čekají jen nezasvěcení. Aktuálně žije a tvoří v Berlíně, ale na svou rodnou Prahu nikdy nezanevře. „Vždycky jsem věděla, že je to krásné město, ale teď si všímám i detailů, které jsem dřív neviděla,“ říká. Na jaře 2019 se stala vítězkou naší soutěže o udržitelnou značku. Povídala si s námi o Berlíně, studiích, běžných starostech módní návrhářky i aktuální kolekci.
 

Text: Dominika Rýparová
Foto: Marie Bartošová

Není úplně běžné, že by mladé lidi žijící v zahraničí zajímal osud českého průmyslu. Tvoje aktuální kolekce (RE)LINE(N) si to ale klade za cíl. Spolupracuješ mimo jiné s jednou z posledních tkalcoven lnu na Moravě. Jak jsi na tuhle myšlenku přišla? 
Vždycky mě trápilo, jak náš textilní průmysl upadá. Když jsem jezdila v Čechách na dovolenou kolem těch krásných budov, které dříve produkovaly textil i na export a teď jen chátrají, říkala jsem si: „Mít tak peníze na to, abych je zachránila!“ Na záchranu těch zkrachovalých nemám a pravděpodobně nikdy mít nebudu, ale mohu se pokusit podpořit alespoň ty továrny, které se ještě stále drží. Už během studií jsem se snažila pracovat s materiály vyrobenými v České republice. Pro jednu z kolekcí jsem použila barchety z Velvety z Frýdlantu, pro bakalářskou kolekci příze od Top Tex Halenkov a VSV Pilníkov, pro tu další hrubé příze ze šumavských ovcí…

Je těžké vycházet jen z lokálních nebo udržitelných materiálů?
Jednoduché to rozhodně není. Nabídka i možnosti jsou samozřejmě dosti omezené a musela jsem v několika případech zvolit kompromis. V aktuální kolekci jsou dva komponenty, které nejsou vyrobené v ČR, ale v EU, neb jsem nenašla nikoho, kdo by to vyráběl a nechtěla jsem dělat ústupky. Jsou tím bavlněné nitě s GOTS certifikací a textilní etikety, které jsem chtěla mít tkané z bavlny, aby byla kolekce opravdu jen z přírodních materiálů. Na českém ani slovenském trhu jsem nenašla firmu, která by mi je zhotovila. Tedy v jedné by to i šlo, ale minimální objednávka pro mě byla finančně, množstvím i kvalitou nepřijatelná. Což je velmi častý problém. Finančně nedosáhnu na to, abych měla převážnou část materiálů vyrobenou na zakázku, takže se musím přizpůsobit aktuální nabídce.

Jak vlastně funguje Tvoje práce – navrhneš kolekci a pak hledáš ten správný materiál, nebo narazíš na materiál a dáš mu formu? 
Tak nějak to kombinuji. Kolekce (RE)LINE(N) prošla několika redesigny právě na základě možností jak mých pletacích strojů, tak nabídky materiálů. Pletené oděvy jsem zjednodušila, jak z časových důvodů (i přes to zaberou desítky hodin), tak z důvodů estetických. Střihy lněných oděvů jsem přizpůsobila pruhovanému vzoru. Zrovna u těch pruhovaných lnů jsem měla štěstí. Hledala jsem různé možnosti lnů vyrobených v České republice a objevila jsem nabídku obchodu Linea, s jehož majitelem Martinem jsme navázali spolupráci. On je právě ten, který nechává na zakázku zhotovit omezené množství lnů ze zbytkových přízí z produkce velkých zakázek, díky nimž továrna samozřejmě přežívá. Pruhované lny se nádherně hodily do konceptu, doslova mi spadly z nebe. Já pak už jen přizpůsobila šířku pletených pruhů, aby to k sobě sedělo. 

A oceňují to Tvoji zákazníci? Slyší dnes lidé na pomalou módu a minimum waste?
Určitě více než před pár lety. Samozřejmě to není jen o módě, je to o celkovém omezení odpadu, pomalém životním stylu. Mnoho lidí začne se stravou, pak se k tomu připojí kosmetika, a nakonec se zaměří i na udržitelnou módu. Sama vždy říkám – jak jednou člověk začne u jednoho, pak už to nejde jinak a postupně se to přesune i do dalších oblastí.

Aktuálně žiješ a tvoříš v Berlíně – liší se nějak přístup k módě v takové metropoli a tady u nás?
Přístup k módě je v Berlíně velice rozmanitý, což je dáno tím, že je Berlín velmi multikulturní. Já bydlím již od začátku v Neukölln, ve čtvrti, která je vyhlášená designérskými obchody malých značek, ale také second handy, vintage shopy a pravidelně pořádanými blešáky. To dost ovlivňuje zdejší styl. Je to spíše mix stylů, vrstvení. To je vlastně to, na co mě Berlín tenkrát nalákal. Byla jsem před tím celý měsíc v New Yorku. Po velkém zklamání z newyorského nudného stylu aka krátké šortky, crop top a k tomu kozačky i přes čtyřicetistupňové pařáky nebo sportovní komplet „elasťáky a tenisky“, jsem se objevila ve městě, kde byl každý oblečen v něčem jiném. Vlastně v některých případech to byl až „nestyl“, který nakonec vytvořil osobitý styl. Aktuálně se to hodně stáčí k osmdesátkám a přijde mi, že se to celkově mění do takové jakési uniformity. Ale i tak je zdejší přístup k módě bez jakýchkoliv zábran, nikdo nikoho nesoudí pohledem a každý se obléká, jak si jen usmyslí. A to platí i u zdejších designérských studií. Nabídka je rozmanitá, od elegantních kolekcí přes streetwear po naprostou avantgardu.

A jak vlastně vedly Tvé cesty do Berlína?
Naprosto spontánně. Upřímně jsem nad Berlínem neuvažovala až do momentu, kdy jsem sem přijela na prodloužený víkend v létě po skončení magisterského studia. Jít někam na zahraniční pracovní stáž jsem plánovala, takže jsem pořídila knížku MODEBUCH a začala prostudovávat zdejší módní scénu. Byla jsem překvapená z prolínání západní „beneluxové“ avantgardy, severského minimalismu, japonského designu a k tomu něco navrch, co vlastně odlišilo zdejší tvorbu od těch zmíněných.  


​Stát se módní návrhářkou bývá snem snad každé druhé holčičky, co bys poradila těm, kterým sen vydrží?
Jednou jsem kamarádce kamaráda psala doporučení na školy s oděvním zaměřením a tenkrát před nějakými 10 lety jsem jí napsala, že musí počítat s tím, že svůj volný čas bude trávit ve škole/v ateliéru, neb i na střední jsem byla kromě pátku do 16 i 18 h ve škole a pak doma ještě dělala úkoly nejen teoretických předmětů, ale i kreslila, vyšívala a podobně. Že musí být připravená na to tvrdě pracovat i v noci a přes víkendy a že to není jednoduchý obor. Aktuálně bych k tomu dodala, že musí počítat také s tím, že to není jen o navrhování a šití, ale o hodinách strávených sháněním správného materiálu, komunikací s továrnami, výrobci. Také o marketingu, financích a komunikaci jak se zákazníky soukromě, tak přes sociální média. O pravidelné propagaci jak na sociální sítích, tak osobně na marketech a eventech. A navazování kontaktů. Kdekoliv a kdykoliv. Neb to všechno ovlivní to, jak rychle se značka stane soběstačně výdělečnou. Což je mnohdy běh na dlouho trať. A na to nás ve škole, ani v jedné z těch, co jsem vystudovala, nepřipravili. Člověk se to vše učí defacto za chodu, pokus omyl. Což je důležité se naučit. Přijmout to, že něco nevyšlo a nebrat to jako ztracený čas, ale jako poučení a posunutí se. Každý krok, i ten chybný, je krokem vpřed. 

V jednom z rozhovorů jsi řekla, že do své tvorby zapojuješ i rodinu a přátele – prozradíš jak?
Přítel je mojí každodenní oporou. Když jsem před dvěma a půl lety opět po několikáté rozesílala životopisy, a i po několika stážích a freelancování ve svých skoro 30 letech, dostávala nabídky na neplacené stáže, on byl ten, kdo se mě zeptal, pokud bych teď mohla dělat cokoliv, co by to bylo? A já řekla, že bych založila svoji značku. A tak jsem to s jeho podporou a také s podporou mé rodiny udělala. Neb nikdo z nich mi nikdy neřekl, že to snad nemohu myslet vážné, abych raději našla stabilní práci se zdravotním a sociálním, s jistou mateřskou, s pravidelným příjmem... Jsem jim za to vše moc vděčná, vím, že to není samozřejmost.  Bez jejich psychické, fyzické a samozřejmě i finanční podpory bych se do toho pustit nemohla. Přítel mi pomáhá s webovými stránkami, s grafikou, dělá i průchodky na mých oděvech – on je ten, kdo je rozráží pistonem. Mamka se se mnou velmi často účastní designérských akcí, pomáhá mi po Praze převážet věci, případně vyzvedávat či předávat. Kamarádka Andrejka ze střední se mnou bývá na Dyzajn Marketu a je mojí technologickou oporou přes Messenger, když si nevím rady s něčím při šití. Kamarád Michal se mi léta staral o webové stránky a skládal tracky na přehlídky. S kamarádkou Májou konzultuji mnoho věcí od nových nápadů přes materiály po nápady s propagací, a ona je ta, která mě hodně často usadí zpět na zem a otevře mi oči, že to je šílenost. A takhle bych mohla pokračovat s vyjmenováváním. Mám kolem sebe úžasné přátele, kteří mě podporují a pomáhají mi a velmi si toho cením.
A nakoplo Tě nějak vítězství v Sbrand? Jak jsi investovala výhru? 
​Vítězství mi jednoznačně ukázalo, že poslední dva roky příprav mé značky měly smysl a že jsem se rozhodla jít správným směrem. SLOU DAYS v dubnu byly mojí první akcí, kde jsem značku prezentovala, a vyhrát Sbrand bylo opravdu velkou motivací do nadcházejících náročných týdnů. Výhru z Frajerovy ceny jsem použila jako částečné pokrytí nákladů na metráž pruhovaných lnů v bílém provedení, z nichž plánuji zhotovit například dlouhé šaty, na které se mě mé potenciální zákaznice ptají. 
​
Na čem teď pracuješ? Kde Tě můžeme vidět?
Promýšlím zimní verzi kolekce (RE)LINE(N). Střihově oděvy plánuji přizpůsobit podzimnímu/zimnímu počasí – široké kalhoty určitě zúžím, také tuniky rozpracuji do verze s dlouhými rukávy. Kolekce (RE)LINE(N) je spíše takovým projektem. Ten název je hra slov – kdy (RE) je odvozeno od slova REturn ve spojení se slovem LINEN, tedy jako návrat lnu. Také je tam ale slovo LINE, tedy linie. Tato kolekce je inspirována vodorovnými, svislými a diagonálními liniemi, a to se bude prolínat i v kolekci se vzorem rybí kosti. Nejbližší akcí v Praze jsou SLOU DAYS 22. a 23. listopadu. Plánuji tu představit několik novinek - pruhovanou lněnou dlouhou sukni či šaty a také nějaké doplňky, pro něž chci využít zbytky látek z produkce kalhot a kalhotových sukní.  A vybírám také nějakou předvánoční akci.

Kdo je Monika Nováková
Monika Nováková se narodila 1. 4. 1987 v Praze. Vystudovala Střední uměleckou školu textilních řemesel, obor Oděvní návrhářství, bakalářský titul získala na Technické univerzitě v Liberci na Katedře designu a studium završila na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave, Ateliér odevného dizajnu. Aktuálně žije a tvoří v Berlíně, ale do Prahy to má stále blízko. Pravidelně se tu účastní prodejních marketů, je aktivní na sociálních sítích a není problém domluvit se na nezávazném vyzkoušení jejích modelů ve studiu spolužačky a kamarádky Aničky, designérky kožených doplňků značky Annalab. Ve svých kolekcích Monika kombinuje šité a pletené části, kvůli kterým je většina kousků pletená na míru zákaznicím.