JE TU NOVÝ SERIÁL SLOU GOALS
SKORO BYCH TU MOHLA POUŽÍT SLAVNÉ MOTTO STAVEBNÍHO SPOŘENÍ S LIŠKOU: NA TĚCHTO ZÁKLADECH MŮŽETE STAVĚT!
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje, je pro nás pro všechny těžké. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
Protože přesně o tom pomalý život je. Nejdřív se postarat o to nejdůležitější, a to jste vy! Vaše pevné zdraví, váš dobrý pocit, vaše smysluplná životní mise, vaše konstruktivní myšlenky. A potom také váš šatník, váš byt, vaše vztahy s lidmi kolem vás. Dát sebe na první místo a urovnat si v sobě, co tam hapruje, je pro nás pro všechny těžké. A protože lidé učí to, co se nejvíc potřebují naučit sami, budu si tu s vámi tuto sezónu a možná celý rok psát o tom, jak ze sebe udělat životní prioritu.
#2 BURN OUT
Dnes už vím, proč jsem si letos dala za téma SLOU GOALS. Na začátku roku jsem totiž věděla, že já sama musím zpomalit... a je to tu. Doběhnul mě syndrom vyhoření a tak slavím! Protože mám zaručeně o čem psát.
Loni v létě jsem si řekla, že na čtyři měsíce zaberu a v polovině pátého jsem vyhořela. Nějak mi totiž nedošlo, že v lednu život půjde dáll. Že s koncem roku v podstatě žádné mé závazky neskončí. Tělo se naštvalo, že jsem nedodržela slib, a vypnulo.
Je to přesně dva týdny, kdy jsem se ráno už prostě nezvedla z postele. Naběhla mi krční mandle do velikosti tenisáku a zvětšovala se s každou myšlenkou na práci. Nevím, jak jsem přežila víkend s dcerou. Venku sněžilo, tak jsme si asi kreslily a dívaly se na pohádky. Nevím, jak jsem jí ještě v pondělí a úterý odvedla do školky, ale vím, že dál už to nešlo. Že mé tělo totálně vypovědělo jakoukoliv aktivitu a dodnes se nenahodilo. Z toho, co jsem slyšela, tomuhle se říká burn out. Čas klidu a míru. Čas pro sebe. Čas přerovnat si sebedestruktivní programy, které nás do toho vyhoření dostaly. Čas zjistit, že bez naší hyperaktivity se svět nezboří. Že máme kolem sebe přátele, kteří nám to dítě ve školce vyzvednou a že vztah s jeho otcem je natolik dobrý, že ho tam ráno zase odvede. A že my můžeme v klidu vypnout a začít zase žít SLOU. Ach, jak já jsem za tohle zpomalení vděčná.
VĚDĚLA JSEM TO UŽ OD ZÁŘÍ
Seběhlo se těch snů loni na podzim nějak hodně. Otevřeli jsme v Českém centru v Paříži koncept store plný udržitelných, upcyklovaných a krásných věcí. Měla jsem najednou SLOU DAYS v Paříži každý den! Do toho se mi sešlo spousta učení udržitelné módy na třech různých školách, takže jsem někdy učila i tři dny v týdnu a někdy i čtyři. Do toho jsem stále dělala účetní v Českém centru a vedla SLOU. A abych nezapomněla, mám čtyřletou dceru, bývalého partnera a velmi drahou právničku a jako vrchol mi přišlo předvolání před soud. Takže přetlak. Přetlak ze všech stran.
V září jsem byla unavená.
V říjnu vyčerpaná.
V listopadu jsem začala řešit, který z těch projektů pustím a nic mi nevycházelo.
V prosinci jsem z posledního doučila a týden jsem ležela pod mým eko vánočním stromečkem, abych načerpala energii. Ale to mi nevyšlo. Přes únavu a neodkladné povinnosti v roli matky jsem se nedostala k tomu, abych si udělala nějaký plán jak z toho šíleného tempa vystoupím a už tu byl nový rok.
V lednu jsem začala být nasraná. Jakože dost nasraná. Říkám tomu deeply underfucked woman a nechápu, jak jsem se do něj dostala. Jak se ze mě stala žena, která nežije v potěšení. Žije v nasrání nejvíc sama na sebe, že to nedává.
A tak děkuji tělu, že mě zarazilo. Že mě zavřelo doma a připravilo mě na týden o hlas.
Otázkou totiž nebylo, který ten projekt mám pustit. Otázkou bylo, jaký sebedestruktivní program mám propustit z mého systému. A teď mám konečně čas si o tom popřemýšlet, promáznout to a nahrát si tam nějaký jiný. Nějaký program, podle kterého vytvořím život v potěšení, protože jedině tak mají ženy žít.
Dnes už vím, proč jsem si letos dala za téma SLOU GOALS. Na začátku roku jsem totiž věděla, že já sama musím zpomalit... a je to tu. Doběhnul mě syndrom vyhoření a tak slavím! Protože mám zaručeně o čem psát.
Loni v létě jsem si řekla, že na čtyři měsíce zaberu a v polovině pátého jsem vyhořela. Nějak mi totiž nedošlo, že v lednu život půjde dáll. Že s koncem roku v podstatě žádné mé závazky neskončí. Tělo se naštvalo, že jsem nedodržela slib, a vypnulo.
Je to přesně dva týdny, kdy jsem se ráno už prostě nezvedla z postele. Naběhla mi krční mandle do velikosti tenisáku a zvětšovala se s každou myšlenkou na práci. Nevím, jak jsem přežila víkend s dcerou. Venku sněžilo, tak jsme si asi kreslily a dívaly se na pohádky. Nevím, jak jsem jí ještě v pondělí a úterý odvedla do školky, ale vím, že dál už to nešlo. Že mé tělo totálně vypovědělo jakoukoliv aktivitu a dodnes se nenahodilo. Z toho, co jsem slyšela, tomuhle se říká burn out. Čas klidu a míru. Čas pro sebe. Čas přerovnat si sebedestruktivní programy, které nás do toho vyhoření dostaly. Čas zjistit, že bez naší hyperaktivity se svět nezboří. Že máme kolem sebe přátele, kteří nám to dítě ve školce vyzvednou a že vztah s jeho otcem je natolik dobrý, že ho tam ráno zase odvede. A že my můžeme v klidu vypnout a začít zase žít SLOU. Ach, jak já jsem za tohle zpomalení vděčná.
VĚDĚLA JSEM TO UŽ OD ZÁŘÍ
Seběhlo se těch snů loni na podzim nějak hodně. Otevřeli jsme v Českém centru v Paříži koncept store plný udržitelných, upcyklovaných a krásných věcí. Měla jsem najednou SLOU DAYS v Paříži každý den! Do toho se mi sešlo spousta učení udržitelné módy na třech různých školách, takže jsem někdy učila i tři dny v týdnu a někdy i čtyři. Do toho jsem stále dělala účetní v Českém centru a vedla SLOU. A abych nezapomněla, mám čtyřletou dceru, bývalého partnera a velmi drahou právničku a jako vrchol mi přišlo předvolání před soud. Takže přetlak. Přetlak ze všech stran.
V září jsem byla unavená.
V říjnu vyčerpaná.
V listopadu jsem začala řešit, který z těch projektů pustím a nic mi nevycházelo.
V prosinci jsem z posledního doučila a týden jsem ležela pod mým eko vánočním stromečkem, abych načerpala energii. Ale to mi nevyšlo. Přes únavu a neodkladné povinnosti v roli matky jsem se nedostala k tomu, abych si udělala nějaký plán jak z toho šíleného tempa vystoupím a už tu byl nový rok.
V lednu jsem začala být nasraná. Jakože dost nasraná. Říkám tomu deeply underfucked woman a nechápu, jak jsem se do něj dostala. Jak se ze mě stala žena, která nežije v potěšení. Žije v nasrání nejvíc sama na sebe, že to nedává.
A tak děkuji tělu, že mě zarazilo. Že mě zavřelo doma a připravilo mě na týden o hlas.
Otázkou totiž nebylo, který ten projekt mám pustit. Otázkou bylo, jaký sebedestruktivní program mám propustit z mého systému. A teď mám konečně čas si o tom popřemýšlet, promáznout to a nahrát si tam nějaký jiný. Nějaký program, podle kterého vytvořím život v potěšení, protože jedině tak mají ženy žít.
|
|
|
BLOG KAMILY B. BOUDOVÉ
|
SLOU partneři
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
© Kamila Boudová 2015-2022
ICO: 02914701
© Kamila Boudová 2015-2022
ICO: 02914701